"Proč myslíš?"

"Nasvědčují tomu dráhy střel a poloha nábojnic v poměru k poloze mrtvých."
"Dobře. A dál?"
"Předpokládáme dále, že dotyčný vystřelil tři dávky. První dopředu zleva doprava, přičemž zasáhl všechny ty, co seděli v přední části autobusu a tady na zákresu mají čísla jedna, dvě, tří, osm a devět. Jednička je řidič a dvojka je Stenström."
"A pak?"
"Pak udělal čelem vzad, pravděpodobně vpravo, a vystřelil další dávku na ty čtyři v zadní části autobusu, a to zase zleva doprava. Přitom zabil pětku, šestku a sedmičku. A postřelil čtyřku. Čtyřka je Schwerin. Ležel na zádech v prostřední chodbě vzadu. Vykládáme si to tak, že seděl na podélném sedadle vlevo a stačil vstát. Kvůli tomu dostal poslední zásah."
"A třetí salva?"
"Tu vystřelil dopředu," pokračoval Martin Beck."Tentokrát zprava doleva."
"A střílel samopalem?"
"Ano," řekl Kollberg."Je to nejpravděpodobnější. Pokud by to byl obvyklý armádní typ..."
"Moment," přerušil ho Hammar."Jak dlouho mu tohle všechno mohlo trvat? Vystřelit dopředu, udělat čelem vzad, vystřelit dozadu, pak znova zamířit dopředu a vystřílet to, co mu v zásobníku zbylo?"
"Prozatím nevíme, který druh zbraně to byl..." začal Kollberg, ale Gunvald Larsson mu skočil do řeči:"Přibližně deset vteřin."